Zážitky nejen z cykloputování
2007 Innská cyklostezka
Po loňské akci podle Dunaje jsme si tentokrát usmysleli zorganizovat podobnou akci podle řeky Inn. Bylo nám jasné, že to tentokrát bude složitější, hlavně kvůli vzdálenosti. Dopředu jsme si vytipovali kempy na trase, zamluvili si na termín dostatečně velký prostor k postavení základny a pak už nezbývalo než se přesunout cca 640 km do Riedu. To je malé městečko asi 100 km proti proudu od Insbrucku.
První etapa vede z Riedu do Insbrucku. Ried leží v údolí mezi horami, kde jsou na všechny strany vyznačeny lyžařská střediska s množstvím sjezdovek. Kemp je položen přímo pod spodní stanicí kabinové lanovky. Samotná řeka je ve svém řečišti velmi rychlá. Jenom nás trochu překvapila barva vody. Čekali jsme průzračnou horskou řeku, ale podloží kterým protéká ji dává šedivý odstín.
Na kola vyrážíme ráno v devět hodin a sledujeme tok Innu. Prvních 20 km sjíždíme výrazně z kopce směrem do Landecku. Po projetí Landecku se údolí Innu pomalu otevírá a stezka je vedena místy i dál od vody, a ne vždy z kopce. Byla tam i místa s 15% stoupáním. Naše námaha je ale odměněna výhledy a poté zase sjezdy zpět k řece. To už se nám otevřel pohled na Zugspitze, který nás doprovázel po levé straně. Na jedné z přestávek jsme měli možnost sledovat zajímavou věc. Rafťáci, kteří dojížděli do Haimingu, poté co přistáli, skákali z mostu do Innu. Je to asi opravdu adrenalin, voda pod mostem neteče, ale letí. Po dopadu se nad nimi zavřela a v okamžiku se vynořili kus po proudu. Ten je šikovně donesl přímo ke schodům z řeky. Jejich odvahu jsme ocenili při našem namočení do Innu. Chtěli jsme se zchladit a voda byla opravdu ledová. To už jsme se blížili k Innsbrucku. V kempu na kraji města nás už čekalo doprovodné vozidlo a občerstvení. Po ubytování Pepa Čech vytáhl harmoniku a majitelům kempu se to natolik líbilo, že nám jako pozornost z vlastní pizzerie připravili čtyři pizzy jak kola od vozu.
Další den vyjíždíme opět kolem deváté ráno a naším cílem je Kufstein . Máme naplánované dvě koupání, z toho jedno na horském jezeře Reintalersee. Projíždíme Innsbruckem a zhruba po 30 km jsme u první zastávky, kde je sympatická hospůdka a vcelku slušné koupání. Posilnění opět jedeme, nyní přes Schwaz a potom míjíme Jenbach. Čeká nás dalších 40 km k jezeru nad městečkem Kramsach. Jezero je pod skalami, je samozřejmě čisté a překvapivě teplé. Pak už nás čeká několika kilometrový sjezd zpět k Innu a cesta do cíle v Kufsteinu. Kemp je velice příjemný, stromy poskytují stín a doprovodné vozidlo je opět na místě. Večer grilujeme maso ze společných zásob a samozřejmě nechybí plzeňské.
Na sobotu je naplánovaná trasa přes Rosenheim, Wasserburg do Soyenu. Tato trasa je na kilometry nejkratší ale určitě ne nejlehčí. Z počátku jedeme většinou po protipovodňové hrázi přímo po břehu řeky, kde se střídá asfalt s jemnou šotolinou. Opouštíme Rakousko a jsme v Německu. První delší zastávku máme naplánovanou u jezera Wőhrsee. Jezero leží hned u dálnice Salzburg – Mnichov. Jestli v minulém jezeře byla voda čistá, tak tady je přímo křišťálová. Je zde příjemné posezení pod břízami a pěkná hospůdka. Zkrátka, zdrželi jsme se asi 1,5 hod. Potom se vracíme zpět k řece a opět jedem po jejím břehu. Projíždíme okrajem Rosenheimu a po několika dalších kilometrech nás stezka vede od řeky přes hezky upravené vesnice a městečka. Bohužel se už nedá říct, že sjíždíme. Cesta vede opravdu nahoru a dolu, připadáme si tak trochu jako u nás na Vysočině. Vzhledem k počasí, je totiž opravdu horko a sluníčko svítí jako o život, se už opravdu těšíme do cíle. Nevíme ovšem co nás ještě čeká za stoupání za Wasserburgem. Tam si hmátneme do posledních zbytků sil, a po troše hledání cesty, přijíždíme do kempu v Soyen. Kemp je přímo u vody, takže koupání, relax a první nesmělé hodnocení výpravy.
Čeká nás ale ještě nejdůležitější věc. V neděli ráno musí řidiči přivézt auta, která jsme odložili na startu. Na kole jsme za ty tři etapy najeli 285 km, takže cesta pro auta trvá celé dopoledne. Počasí nám taky musí ukázat, jaké mohlo být, zatahuje se a od rána prší. Sedíme tedy pod přístřeškem a čekáme na auta. Pršet přestává chvíli před jejich příjezdem, tak alespoň za sucha balíme. Celou akci končíme společným fotem všech devatenácti, snad spokojených účastníků a v jednu hodinu odjíždíme k domovu.
